Šachy naruby. - IM Jan Sikora-Lerch (pro Šachinfo 201208)
Nedávno jsem jedné svojí svěřenkyni zabavil knížku od Alexeje Suetina: Škola šachové strategie a taktiky, kterou přeložili do češtiny Dr. Jiří Veselý a Dr. Ladislav Alster v r. 1976. Překladatelé to měli s tímto blábolem určitě nelehké, bohužel obohatili tento „klenot“ o řadu hrubých chyb v šachové notaci, navíc u řady příkladů se vytratila jména soupeřů a identifikace turnaje.
Sám autor nemá jasno při definici pojmů, co to je strategie a co taktika. Spokojuje se (na různých místech knihy) opisem názorů a definic mnoha dalších autorů. Za zmínku stojí jeho samostatný pokus: „Mnozí šachoví praktikové rozumějí pod pojmem strategie jen plánovité vedení partie, zřejmě tedy podřízení herních momentů určitému plánu. Proti tomu ovšem nelze nic namítat. Avšak strategie v širším smyslu znamená souhrn názorů jednoho hráče (dokonce i jedné celé školy nebo směru) na vedení boje vůbec. Strategie zahrnuje všechno, co se vztahuje k abstraktnímu šachovému myšlení.“ Vůbec netuším, o čem autor mluví. Nejspíš si jen připravuje půdu, aby mohl opěvovat vynález Alexandra Kotova: Sovětská šachová škola. Pokud si vzpomínám, tak se Kotov zmiňoval o přímých předchůdcích této školy – Petrovovi a Čigorinovi, pak tam zařadil přední sovětské velmistry a už si nevzpomínám, jakou hyperbolou se vypořádal s Paulem Keresem. Nicméně, knížka Suetina mě inspirovala k napsání tohoto článku.
Průvodním (tehdy zřejmě nutným k přežití) atributem šachového profesionála z počátku 20. století bylo dokazování vlastní geniality (u některých zvlášť podařených jedinců to přetrvává dodnes). Podívejme se na ukázku „strategicky vzorně sehrané partie“ s dobovými komentáři. Následující příklad je převzat z knížky J. R. Capablanky Učebnice šachové hry. A. Suetin cituje: “Figury musí harmonicky působit. Pozice stojí na prvním místě, materiál až na druhém. Prostor a čas jsou dalšími znaky pozice.“, a přidává: „Geniální Kubánec zvýraznil samostatný význam souhry řadou nových strategických zásad, jako je např. odtlačování nepřátelských figur z klíčových pozic a jejich odpoutání od vlastních sil. Z toho hlediska je typická následující partie.“ Ponechal jsem původní komentáře (včetně vykřičníků), dovolil jsem si přidat jen 2 malé poznámky, nechť si laskavý čtenář před přehráním zapne počítač a porovná realitu s básnickou tvorbou obou autorů. Komentáře začínají až diagramem po 20. tahu (zcela pochopitelně, předtím – tradičně – ztratil už bílý dávno svoji výhodu.)
(Soubor s ukázkami ASuetin.cbv (7 kB))
Partie 1 Capablanca:
Primátům není třeba vysvětlovat, co to je harmonie, odjakživa žili v tlupách. I šestiletý chlapec, který začne ve fotbalovém manšaftu hrát jenom na sebe, bude z družstva vyloučen, a aby si to zapamatoval, tak dostane ještě pár facek. Dokonce i velmi primitivní rybí dravci loví organizovaně. Bogoljubov ve 21. tahu dobrovolně ustoupil, v žádném případě nebyl „odtlačen“, a jeho střelec hrál aspoň tak dobře, jako Capablankův jezdec f1. Suetin se v knížce zmiňuje o desítkách strategických prvků. Je velmi snadné katalogizovat tyto elementy a psát „Metodické listy“ (pro trenéry), ale cesta k šachovému mistrovství tudy nevede. Hráč musí pozici správně ocenit a najít správný plán. K tomu musí dospět sám – analýzováním, zkoušením (leckdy i cestou omylů) a kritickým přístupem ke vlastní tvorbě. To nelze nijak naučit. Mimochodem, není vůbec těžké rozpitvávat partie a vymýšlet další a další strategické detaily. Kdyby ve výše uvedené partii zvolil Bogoljubov ve 36. tahu odbočku s vylepšením 38...Dxc5, tak bychom se stali svědky zrození nového strategického motivu: “zázračné vzkříšení odtlačeného střelce“.
Další příklad je převzat z knihy Jana Kalendovského „Richard Réti Šachový myslitel“, kde autor skromně píše: „ … partie patří do galerie nesmrtelných remíz. A jestliže se jí ve svých knihách chlubil Alechin, tím spíše na ní mohl být hrdý Réti“. Partii uvádím se zkrácenými poznámkami Alechina.
Partie 2 Alechin:
Rétiho tvůrčí přístup k zahájení, duchaplná obrana a technicky dokonale zvládnutá koncovka zapůsobily na Alechina tak, že si všechny ideje přivlastnil a partii vydával za jednu ze svých nejlepších.
Při pojednání o strategii nelze vynechat Aarona Nimcoviče – autora „Mein System“, snad nejoblíbenější učebnice strategie už po dobu téměř 90-ti let. Vedle dalších dvou nejslavnějších uprchlíků ze Sovětského svazu – Alechina a Bogoljubova – byl k němu osud nejméně milostivý. Zemřel relativně mladý ve věku 49 let a nepodařilo se mu sehnat dostatečnou finanční částku, aby mohl bojovat o titul mistra světa. Asi měl i osobní komplexy, název jeho stěžejního díla vyvolává asociace na německého psychopatického autora dvacátých let „Mein ...“.
Studie 3 Badai:
I v tak „jednoduché“ pozici najdeme celou řadu strategických elementů (které můžeme jednotlivě preparovat),
ale v podstatě se jedná o zamaskovaný matový útok. Ano, studium medicíny začíná pitváním nebožtíků, aby studenti poznali jednotlivé orgány, jejich funkci a snad i příčiny selhání organizmu. Jenže šachové elementy – vlastnosti figur a účel hry – jsou už předem známy každému začátečníkovi. Komentáře spočívají v pitvání odehrané partie (velmi často zdůrazňují genialitu tvůrce), ale tenhle přístup je v zásadě chybný. Vlastní sehrání partie vyžaduje konstruktivní myšlení, nikdy se nejedná o jednotlivý strategický element (kam to autor – často náhodně – zařadil), je to kompozice, syntéza těch nejrůznějších prvků, zcela jistě to není destruktivní záležitost pro prosekturu. (A když už jsme u lékařské terminologie, tak v řadě svých partií jsem si připadal, jakoby na mně byla páchána vivisekce - chirurgický zákrok na zvířeti bez umrtvení). Ano, bezpodmínečně musíme po odehrání partie najít příčinu případného neúspěchu (i úspěchu!) a najít nápravu. Každý hráč roste se svými partiemi!
Chyba se stala už v pravěku, kdy šachy byly považovány za válečnou hru. Podívejme se zpátky do historie: snad každý národ měl udatného vojevůdce. Na francouzské Válečné akademii v Saint-Cyr se učí, že nejgeniálnější válečný stratég byl Napoleon, protože používal nečekané taktické manévry. Totéž by se dalo říci o Alexandru Velikém, našem Žižkovi a jiných. Nepřekonán zůstává Kutuzov se svým „skvělým“ manévrem – vypálením hlavního města (pravděpodobně i s obyvatelstvem). Když pak do Moskvy vstoupil Napoleon, tak pochopil, že má jen dvě volby: buď svoji elitní armádu přeškolí na „mužiky“, anebo se vrátí do Evropy. Vojenská věda tedy nerozlišuje mezi strategií a taktikou, anebo jinak: strategie je souhrnem taktiky.
Závěr partie 4 Mateo:
Ukázka dokazuje, že strategie není nadřazena taktice, jen jsou partie, kde převládá kombinační propočet, jindy je to poněkud všeobecnější uvažování. Samozřejmě to platí i pro jednotlivé úseky hry. Velmi se mi líbily poznámky Roberta Cveka k několika jeho partiím v ŠACHinfu. Zcela objektivně popisuje vlastnosti pozice a bez velkých fanfár hledá políčka, kde budou jeho figury nejúčinnější. Když jsme spolu s mým svěřencem Martinem Fargačem meditovali
nad těmito problémy, tak z čista jasna z něho vypadlo: Strategie, to je sledování úmyslů soupeře, zatímco taktika je vymýšlení vlastních podrazů. Skvělá definice, která v sobě zahrnuje to nejpostatnější: souboj mezi dvěma soupeři.
A jak jsou na tom počítače a šachové programy? Naštěstí žádný z nich se nezabývá šachovou strategií (tedy tou, která je běžně popisována). Jenom pečlivě počítají varianty a vyhodnocují závěrečné pozice a nakonec vyberou tu nejpříznivější. Hráčská síla programů i počítačů se každým rokem zvyšuje – díky zvyšování rychlosti procesorů, zvětšováním dostupné paměti (harddisky jsou relativně pomalé) a prohlubováním délky propočtu. Existuje jedno odvětví šachového sportu, kde se může stát mistrem světa i člověk, který vůbec neví, jak figurky tahají. Stačí jen, aby mu doma vrčelo několik nejmodernějších a nejdražších počítačů s nejaktuálnějšími verzemi šachových programů. A ty blbé stroje ani neví, že existuje něco jako lidská berlička, kterou tito tvorové nazývají strategií. Ano, šachy nejsou simulací války, je to jen počítačová hříčka.
Úvodni diagram Suetin 5
„Diagram 1“
Zpátky k autorovi Suetinovi. Pokud otevřete šachovou knížku a už první diagram vypadá takhle, tak neztrácejte čas dalším listováním a zachovejte se dle doporučení staletých receptur: “...a za stálého míchání vylejeme na hnůj!“